Jiří Stejskal: Hned první odchov arů červenouchých se mi podařil pod rodiči

jiri-stejskal:-hned-prvni-odchov-aru-cervenouchych-se-mi-podaril-pod-rodici

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Ne každému chovateli arů se daří takřka s každým druhem, který si pořídí. Jiří Stejskal z Pardubic je výjimkou. Za posledních dvacet let se mu podařilo odchovat ary ararauny, ary zelenokřídlé, ary kanindy, ary malé, ary marakány a letos poprvé také ary červenouché. Dospělý pár si pořídil od kolegy, u kterého ptáci nezahnízdili ani jednou. Prodával mu je se slovy, že teď se s nimi zase bude trápit on. „Trápení“ skončilo po dvou letech letošním úspěšným odchovem dvou mláďat pod rodiči. Jak hnízdění probíhalo, přiblížil chovatel v rozhovoru pro časopis Nová EXOTA a server Ararauna.cz.

Jak ses vlastně dostal k chovu arů červenouchých?

Delší dobu jsem je měl v hledáčku, ale dva roky jsem je naprosto beznadějně sháněl. Slíbil mi je dovézt Karel Šimon, ale pokaždé, když se vrátil z cest do zahraničí, jenom konstatoval, že až příště. Nakonec jsem narazil na inzerát a hned jsem pro ně vyrazil. Štěstí mi přálo, dovezl jsem si dospělý pár, který tvořila osmiletá samice a sedmiletý samec. Asi největší výzva byla ve změně podmínek jejich chovu, protože předchozí chovatel je měl ve voliéře, která byla kolem dokola ohraničená neprůhledným plechem a také je jinak krmil. Chtěl pro ně vytvořit prostředí, kde budou mít maximální klid a budou se moci soustředit jenom na sebe.

Tak to u Tebe není.

Já chovám ptáky jinak, takže jsem z toho měl trochu obavy, jak budou reagovat na přechod z toho uzavřeného prostoru do otevřeného, kde budou mít kolem sebe jiné ptáky. Nechal jsem je týden zavřené v záletu a potom jsem je pustil. S hrůzou jsem očekával, co se stane, ale docela to zvládli. Sice první den seděli hned na prvním bidle u okénka a vůbec nelétali, ani nelezli po pletivu, ale jenom se rozhlíželi. Byli vykulení. Během týdne se ale postupně rozlétali a začali mapovat okolí. Za dva měsíce se zabydleli natolik, že jsem mohl konstatovat, že to je dobré. Nic je nelekalo, neplašili se, jenom s tím krmením byl problém.

V jakém smyslu?

Dávám svým arům klíčené zrní, ale tito ptáci na to nebyli zvyklí a trvalo jim to minimálně rok, nebo spíš ještě déle, než se ho naučili brát. Potom se z nich ale stali největší strávníci ze všech. Tento pár mi sežere víc krmiva než pár arů zelenokřídlých.

Jak reagovali na ty ostatní ptáky, když poprvé vylétli ven a než úplně zdomácněli?

Přirovnal bych to k lehkému zděšení. Netuším, jak dlouho byli v tom uzavřeném prostředí, ale předpokládám, že odmala. Do té doby toho moc neviděli, vlastně měli otevřený prostor jen nahoru a v podstatě jen slyšeli, co se okolo nich děje, ale neměli šanci se rozhlédnout. Myslím si, že jim trochu pomohlo zarostlé okolí mých voliér, takže tu zeleň mohli vnímat jako příjemnou změnu. Ale na okolní ptáky si zvykali pomalu. Byli bázliví, ale nestalo se, že by vyděšeně létali a byli divocí, jak jsem původně předpokládal. Z toho jsem měl největší strach, protože u předchozího chovatele jsem je mohl pozorovat jenom malou dírkou a to poplašeně reagovali na každý zvuk. Vysvětluji si to ale tím, že nevěděli, co se děje. Kdyby to viděli, snášeli by to klidně. U mě zapadli do party a už je nic nevyděsí. Letos na jaře se mi poprvé podařilo, že si ode mě vzali ořech z ruky. To tedy trvalo hodně dlouho.

Říkáš, že si docela rychle zvykli, ale s hnízděním si dali docela načas, že?

Poprvé zahnízdili po dvou letech, ale i to beru jako úspěch. Od začátku jsou stále jeden vedle druhého, probírají se, když jeden přelétne z bidla na bidlo, druhý musí okamžitě za ním. Je to zkrátka pár, který si krásně sedl, ale o budku se vůbec nezajímali. Ani jsem nepozoroval žádné náznaky páření, spíše jen takové hry. Letos na jaře se to změnilo, ze začátku jsem je viděl několikrát se pářit a následovala první snůška tří vajec, která ale byla čistá. Hned v červnu ale snesli znovu, opět tři vejce a ta byla všechna plná. Měl jsem z toho obrovskou radost a už ten fakt, že snůška je oplozená, jsem bral jako posun a obrovský úspěch. Z prvních dvou vajec se mláďata vylíhla ve stejný den, ale třetí bylo výrazně pozadu. Když už to bylo tři dny, dostal jsem strach, protože samice bývala mnohem častěji venku z budky a na vejci moc neseděla. Odebral jsem ho tedy do líhně a za další dva dny se mládě začalo klubat. V tu chvíli jsem ho vrátil zpátky do budky, kde jsem ho předtím vyměnil za podkladek. Rodiče ale během noci a rána druhého dne mláděti tak vehementně pomáhali, že opatrně odstranili půlku skořápky, kde byla vzduchová bublinka, ale spolu s ní sloupli i blánu. Mládě asi potřebovali ještě den dva zůstat ve vejci a bohužel uhynulo.

Někteří chovatelé dávají arům červenouchým hodně podlouhlé budky, protože v přírodě tento druh hnízdí ve skalách v hlubokých průrvách. Jakou budku jsi zvolil ty?

Dal jsem jim vybrat ze tří budek. Jedna byla zavěšená horizontální o půdorysu 90 x 40 cm a výšce 50 cm. Potom jsem na zem postavil jednu metrovou svislou budku a na ni jsem ještě postavil kmenovou budku. Čekal jsem, co se stane, ale těch dvou budek na sobě si ani nevšimli. Asi to bylo tím, že u otvoru té horizontální budky měli jedno bidlo, takže z něj mohli nakukovat dovnitř. To je podle mě hlavní důvod, proč se pro ni rozhodli. Dlouho to ale vypadalo, že se nebude nic dít, ale jakmile jsem viděl, že se k sobě mají ve venkovní voliéře, najednou se to zlomilo. Dávám arům před hnízděním do budky čerstvé štěpky a samice je začala drtit a připravovat si výstelku. Během týdne nebo deseti dní bylo všechno krásně nadrcené, připravený důlek a hned nato začala snášet. Nechala to opravdu na poslední chvíli.












Liší se u tebe nějak krmná dávka pro ary červenouché a pro ostatní druhy arů, které chováš?

Složením nikoli, ale co se týká množství, musím se přiznat, že jsem jejich apetitem dost překvapený. Očekával jsem, že budou podobní strávníci jako arové kanindy, kteří toho zase tolik nesežerou a velikostně si odpovídají. Arové červenouší toho ale sežerou o dost víc, řekl bych až o 20 % víc než arové zelenokřídlí. I když byli sami dva bez mláďat, sežrali toho více a teď s mladými to je úplně někde jinde. Když jsem doma, musím je krmit třikrát denně.

Jak se u tebe liší krmení během hnízdní sezóny a mimo ni?

Mimo sezónu dávám suchou směs zrní, ovoce, zeleninu a pak podle druhu ary začínám dávat klíčené zrní. U arů kanind a araraun začátkem ledna, protože první týden v únoru začínají snášet. Musím říci, že kanindám by možná stačilo přidat jenom pár ořechů navíc a šly by do toku také. Jenom jsem to ještě nezkoušel. U ostatních arů dávám klíčené od konce února a samozřejmě jim dávám také vaječnou míchanici.

Říkáš, že krmíš třikrát denně. Předpokládám, že ráno začínáš ovocem a zeleninou.

Přes léto a na podzim do prvních mrazíků krmím ráno do žlábků ve venkovních voliérách. Mám totiž odzkoušeno, že venku mi sežerou to, co chci, aby žrali. A večer, než je zaženu do záletů, jim dávám dovnitř misky se suchou směsí zrní a s ořechy. Takže přes den ráno dostanou ovoce, zeleninu, klíčené zrní a na to přidávám i vaječnou míchanici.

Nemáš u krmení venku problém s hmyzem nebo myšmi?

S myšmi ne, ale na hmyz a slimáky jsem si musel zvyknout, stejně jako ptáci. Srovnali se s tím velmi dobře, hmyz jim podle mě nevadí. Když ještě žil můj otec, měl místo poslední voliéry včelí úly, takže v sousední voliéře byly včely poměrně nahusto a ptáci se s tím dokázali vyrovnat. Občas některou přeštípli za letu a jinak jim to nevadilo.

Nebojíš se ptačí chřipky? Veterináři radí, aby se nekrmilo venku, protože se do misek může dostat trus volně žijících ptáků.

Je pravda, že se to může stát, ale bral bych to jako obrovskou náhodu. Nahoře mám pletivo, takže to, co by spadlo, by se o něj rozprsklo a pokud by něco dopadlo do krmítka, bylo by to opravdu jen stopové množství. Nebojím se toho. Nehledě na to, že ptačí chřipka byla loni asi 20 km od Pardubic a nedostala se k nám.















Když se vrátím k hnízdění arů červenouchých, jak dlouho trvalo, než si ptáci zvykli na budku, do které potom vlezli?

Řekl bych, že poprvé tam vlezli asi tři týdny předtím, než samice snesla. Bylo to opravdu časově nadoraz, protože jsem předtím sledoval páření ve venkovní voliéře a sám sebe jsem se ptal, kam to asi samice snese, když v budce byly štěpky tak, jak jsem je tam dal. Ale potom se do toho samice dala, možná že nakonec oba, a během těch asi deseti dní si budku připravili.

Štěpky dáváš do budky všem arům?

Ano a snažím se je kombinovat. Dávám jim jak suché, tak mokré štěpky. Snažím se, aby alespoň polovina, někdy tři čtvrtiny, byly vlhké. Záleží ale na tom, jak moc je to dřevo vlhké, abych to nepřehnal.

A neplesniví pak v budce?

Ne, já ty vlhké štěpky smíchám se suchými, takže tam jde dostatek vzduchu a pokud se do nich ptáci dají hned, vyschne to velice rychle, což ale považuji za chybu. Líbí se mi, když je v budce přírodní vlhkost od štěpek. Arové červenouší se do štěpek pustili na poslední chvíli, takže vlhkost v budce měli bezvadnou. Dávám vždycky tak deseticentimetrovou vrstvu, takže chvíli trvá, než štěpky vyschnou. Určitě do léta. Ptáci si je postupně přehrabou a obrátí.

U většiny druhů arů, které chováš nebo jsi choval, jsi dosáhl úspěšného odchovu hned v prvním roce.

Pokračuj ve čtení


Napsat komentář