Moje zkušenosti s odchovem mláděte ary horského pod rodiči

moje-zkusenosti-s-odchovem-mladete-ary-horskeho-pod-rodici

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Malé druhy arů jsem nikdy neplánoval chovat. Už když jsem stavěl voliéry, počítal jsem pouze s velkými druhy arů, ale v roce 2017 se mi naskytla příležitost získat z Loro Parque na kanárském ostrovu Tenerife záložní chovný pár arů horských a po delším rozmýšlení jsem se rozhodl, že do nich půjdu. Papoušci doputovali do Česka v červenci 2017 a stejně jako jakýkoli jiný nový pták v mém chovu ihned putovali do karantény, kterou mám oddělenou od chovných voliér – tvoří ji samostatná místnost v rodinném domě, kde je poměrně velká klec původně používaná pro pár arů araraun v době, kdy ještě nebyly postavené voliéry na zahradě. Ary horské jsem tedy dal do karantény a po několika dnech odebral peří k testům na základní nemoci a pohlaví.

Z deklarového páru byly dvě samice

Možná se mi někteří chovatelé budou divit, proč si testuji ptáky dovezené z Loro Parque, ale já to tak praktikuji u naprosto všech nových ptáků v mém chovu, ať už pochází odkudkoli. Peří tedy putovalo do laboratoře a já na dovolenou do Řecka. Tam mě zastihl e-mail s výsledky, který mě moc nepotěšil. Ze záložního chovného páru se vyklubaly dvě samice a jedna měla mít podle testů slabou pozitivitu na PBFD. Z lodi u řeckého pobřeží jsem nemohl nic dělat, takže ihned po návratu odebírám ptákům nové vzorky a posílám do jiné laboratoře. PBFD se naštěstí nepotvrdilo, ale fakt, že jde o dvě samice, ano. Naštěstí kolega Jirka Stejskal z naší ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy, který bydlí poblíž v Pardubicích, si také plánoval pořídit ary horské, tak jsme se domluvili, že si nechá z Loro Parque dovézt dva samce.

Mezitím začalo martýrium s přepisem registračního listu a eurocitesu u jedné ze samic, která měla být podle těchto dokumentů samcem. Nebyla to jednoduchá operace, protože dokumenty putovaly z oddělení CITES Krajského úřadu Pardubického kraje na naše ministerstvo životního prostředí, odtud na španělské ministerstvo životního prostředí a z něj do Loro Parque. Krajští úředníci navíc při bližším zkoumání eurocitesu z Loro Parque zjistili, že dokument je psaný na ptáka „pro vědecké účely a zoologické zahrady“, tedy nikoli ke komerčním účelům a prodeji soukromým chovatelům. Takového aru horského bych podle úředníků vlastně nikdy neměl koupit. Čili se řešil i tento problém a celkově to zabralo asi tři měsíce, než česká strana vydala nové papíry – resp. eurocites, protože registrační list zůstal stejný, jenom se v něm na zadní straně doplnil zápis o revizi pohlaví ptáka.









Snažíme se rozpárovat čtyři ary horské

Nový český eurocites byl už kupodivu vystavený na „komerční nakládání s exemplářem CITES“. To už se blížil konec roku 2017 a v mých voliérách přistáli čtyři arové horští. Původní dvě samice a po karanténě i další dva samci, které jsme po dohodě s Jirkou Stejskalem deponovali u mě. Také tyto dva samce jsme nechali otestovat a vše bylo v pořádku, dokonce z DNA vyšli i dva samci. Po všech těchto procedurách tedy samci putovali k samicím do zahradní voliéry. Vnitřní část ubikace měla 1,8 x 1,2 x 2,5 m a venkovní voliéra 5 x 2 x 2,5 m. Počítali jsme s tím, že se ptáci sami rozpárují a chtěli jsme jim na to nechat čas. Hned od začátku se ale ukázalo, že samice, které byly oproti samcům starší (pět a šest let, zatímco samcům byly dva a tři roky), spíše kamarádí spolu a jsou hodně kontaktní na lidi. Samci si naopak drželi odstup a neustále křičeli.

Uběhl skoro další rok a rozpárování se nekonalo. Koncem léta 2018 jsme tedy přikročili k ráznému kroku a ptáky natvrdo rozdělili. Neměli jsme to nějak sofistikovaně vymyšlené, prostě co přišlo po ruku, to jsme chytili a putovalo k Jirkovi Stejskalovi (samozřejmě to musel být pár). Tak se stalo, že u mě zůstala samice, která byla v papírech původně uváděná jako samec, a tříletý samec. Tito ptáci si tak sedli, že začátkem října téhož toku samice obsadila hnízdní budku (klasická dřevotřísková budka pro australské papoušky o základně 30 x 30 cm a výšce 70 cm) a 2. října 2018 snesla první vejce. Okamžitě na něj taky zasedla, takže další kontrola nově snesených vajec nebyla možná. Samice byla zvyklá na lidi, tak jí otevření kontrolního otvoru budky nevadilo, ale ze snůšky prostě neslezla. Poslední – čtvrté – vejce jsem zaznamenal 18. října 2018, ale patrně ho snesla dříve.

Trvalo mi další více než týden, než jsem 26. října 2018 vychytal okamžik, kdy byli oba ptáci vylítlí ve venkovní voliéře a mohl jsem je tam zavřít, abych v klidu provedl kontrolu snůšky a prosvítil vejce. Všechna byla čistá. Snůšku jsem ale arům nechal, aby se samice naučila sedět po celou dobu inkubace. No, vlastně o dost déle, protože jsem je odstranil až 9. listopadu. To ale ptákům nezabránilo ještě během listopadu zahnízdit podruhé. První vejce se v budce objevilo 22. listopadu 2018, snášku druhého jsem nestihl. Jedno vejce ptáci prošlápli, druhé zůstalo neponičené, ale bylo opět čisté. Tím skončila první chovná sezóna a já se těšil a další, protože samci měly být už čtyři roky a teoreticky by mohl samici napářit. Mimochodem, páření jsem u ptáků vůbec nezaznamenal, zatímco pár u Jirky Stejskala se pářil každý den, ale ptáci vůbec nenavštěvovali budku.

Nešťastná sezóna 2019 a ztráta samce

Začátek jara 2019 vypadal nadějně, arové horští byli ze všech arů, které chovám, nejaktivnější. Blížilo se ale už léto a stále nic. Říkal jsem si, že možná zase čekají na podzim a byl v klidu. Tedy až do začátku letních prázdnin, kdy jsem odjel s dětmi na tábor a den před návratem na mě z mobilní aplikace vyskočila ve skupině zaměřené na naši obec fotografie ary horského na třešni s otázkou, zda někomu neuletěl papoušek. Krve by se ve mně nedořezal. Hned jsem volal otci, který se papoušky staral, ale zjistit, zda a kudy ara ulétl, se mu nepovedlo – byla tu ještě varianta, že samice mezitím zasedla v boudě a do jsem otci zakázal nahlížet. Takže moje první kroky po návratu směřovaly do voliér a k budce, která byla samozřejmě prázdná. Okamžitě jsem začal organizovat hledání, ale protože jsem měl třídenní zpoždění ode dne, kdy aru kdosi vyfotil, už jsem ho nikde nespatřil.

Vytvořil jsem tedy letáky, které jsem rozvěsil po celé vesnici, sehnal si mobilní reproduktor a nahrávku hlasu arů horských a chodil s ní okolo zahrad, kde ho viděli naposledy. Napsal jsem starostům obcí ve vzdálenosti do 20 km a poslal jim leták, zda by ho nevytiskli a nepověsili do obecní vývěsky. Část vesnic jsme objeli osobně s členy naší ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy. Začali mi psát a volat první lidé, kteří spatřili nějakého ulétlého papouška, ale většinou šlo o rosely nebo jiné australské papoušky. Rádius těchto hlášení se navíc neustále zvětšoval, takže nakonec mi volali lidé ze Zlínska nebo Ústecka. V tu dobu jsem měl asi nejlepší přehled o ulétlých papoušcích v České republice. I když jsem hledání nevzdával, bylo mi jasné, že nenápadně zbarveného aru horského, který létá jako střela, půjde odchytit velmi těžko a začal se poohlížet po náhradním samci.

Pomozte nalézt ulétlého aru horského z Pardubicka! Někdo ho záměrně vypustil z voliéry

Nový samec z Moravy, respektive z Rakouska

Na iFauně jsem narazil na inzerát Lumíra Horňanského od Brna a protože se blížila výstava exotů v Hrotovicích na Vysočině, kam jsme s východočeskými Exotáři plánovali výjezd, domluvil jsem se s ním, že se na aru přijedu podívat a případně ho koupím. Což se nakonec st

Pokračuj ve čtení


Napsat komentář